Dneska (1.12.2021) je to přesně sedm let, co jsme s velkou nervozitou spouštěli web ŠátkoMánie. Předcházelo tomu, tomu mnoho a mnoho nocí, kdy jsme chodili spát i ve tři ráno a zadávali tisíce produktů do e-shopu. Já většinu těchto večerů a nocí měla navázanou skoro roční Natálkou na sobě :-) 

Dojímám se tu a vzpomínám všechny ty srandovní začátky. Pamatuji si, jak mezi první slova, která tou dobou začaly obě děti říkat, bylo slovo “kurýr”, kdykoliv, když někdo zazvonil. S celou firmou jsme začínali doma z obývacího pokoje, kde jsme balili všechny objednávky. Sklad jsme původně měli v bednách v ložnici, postupně jsme dokupovali IKEA regály až všude kromě postele byl jen šátky. Asi po dvou měsících jsme měli první kontrolu z finančního úřadu a šokovaný výraz paní nikdy nezapomenu. Chtěla jít podívat do skladu a já jí říkám: “Jasně, tady po schodech nahoru do ložnice.” 

Tenkrát jsme měli všechno v plenkách a dokonce i štítky na balíčky první týdny zadávali ručně. Po nějaké době jsme si dokázali nastavit import dat, ale zase se nám stávalo, že systém, přes který jsme data nahrávali padal, nefungoval a často jsme tak zadávali ručně přes 30 adres a ještě se nám půlce zadávání třeba smazaly. To všechno pod časovým tlakem, kdy po obýváku běhaly děti a my věděli, že za 30 minut přijede kurýr na svoz.

Vybavuji si všechny ty první zkušenosti s tím, kdy jsme někomu omylem poslali balík pro někoho jiného. Prostě se prohodili štítky a já z toho třeba den nespala. Nebo, když PPL mělo technické problémy asi po dobu 14 dní to vypadalo, že ztratili všechny odeslané balíčky. Přestaly jim fungovat sledovací čísla a u balíky, které nikdy nedoručili to zákazníkům psalo, že balíčky jsou doručené. Neustále nám zvonil telefon a zákazníci na nás křičeli, že je chceme okrást. V tom mi nebylo vůbec dobře, přesto, že to tak vůbec nebylo. Navíc většina “ztracených” balíčků už se nedalo znovu odeslat, protože se jednalo o poslední kusy limitovaných edicí šátků, atd.

Balíčky jsme balili na kuchyňské lince, gauči, konferenčním stolku i jídelním stole. Po asi měsíci fungování jsme zjistili, že máme výrazně víc objednávek, než jsme původně očekávali a začala nám s balením a základní administrativou pomáhat na pár hodin denně moje sestra. Vzpomínám i na to, jak první zákazníci jezdili zkoušet šátky k nám do obývacího pokoje, zatím co v kuchyni bublal oběd.

Jak to celé začalo?

K šátkování jako takovému mě v roce 2013 přivedla Natálka, která byla absolutně nedoložitelné miminko, které trávilo v šátku i 20 hodině denně včetně noci. Jakmile jsem ji položila a vzdálila se okamžitě hodně plakala. A ano, dělala to i před šátkem a šátek mě zachránil od toho, abych se zbláznila. Nemít volné ruce při péči o druhé 14,5 měsíce staré dítě bylo náročné. Postupem času mi přestal stačit výběr šátků na českém trhu a začala jsem si hledat šátky v zahraničí, abych neměla to, co tady má každý. Dneska pro mnoho z vás asi nepředstavitelné, že se šátky i od značek LennyLamb a Natibaby lovily na čas a během pár minut byly vyprodané. :-) Velmi intenzivně tou dobou fungovali nosící skupiny, kde se sdíleli fotky a tvořila se krásná nosící komunita. Pomalu jsem tak začala objednávat šátky i pro své kamarádky a okolí a jezdila učit vázat na skupinové srazy. Po pár měsících (dneska už bývalého) muže napadlo, že bych si mohla založit e-shop. 

Jaké to bylo asi po roce fungování?

Po necelém roce fungování jsme zjistili, že na práci sami nestačíme a sestra, která nám pomáhala, neměla tolik času. Respektive práci bychom zvládli, ale Natálce bylo něco přes rok a Miškovi něco přes dva roky a vyžadovaly ještě hodně péče a času. Nedalo se to moc rozumně skloubit. Chodily na 3 dny do Montessori školičky, jedno/dvě odpoledne u nás byla chůva a občas pomáhala babička. Já, ale cítila, že mám potřebu dětem kvůli práci víc zapínat televizi než být s nimi a to mě hodně mrzelo. Navíc v čase, kdy jsem byla s nimi jsem dokázala být přítomná, byla jsem unavená, myšlenkami u práce, atd. Každodenní balení balíků v obývacím pokoji a kuchyni začalo být omezující. Začali jsem přemýšlet o jiném bydlení, kde by firma měla svůj vlastní prostor. Také jsme uvažovali nad zaměstnanci a to byl další důvod, proč firmu prostorově alespoň částečně oddělit.

Tenkrát se objevil kousek od nás dům na pronájem a my se rozhodli nabídky využít. Nechtěli jsme nic kupovat, protože jsem netušili, jakým směrem se vše (my a firma) bude dát ubírat a brali jme to jako dočasné řešení. Dům byl řešený tak, že se firma dala oddělit do dvou místností, které měly z chodby vlastní vstup před samotným vstupem do domu. Našli jsme si první opravdové zaměstnance. Dvě ženy, které se po dvou/třech dnech střídaly. Na starosti měly vyřizování objednávek, balení balíčků a příjem zákazníků. Já si nechala pod sebou kurzy vázání, objednávání zboží a komunikaci s dodavateli. Tou dobu jsem byla workoholik a stejně po večerech seděla a řešila komunikaci se zákazníky, připravovala nové objednávky, atd. Nejen vznik firmy a absolutní časová vytíženost, ale mnoho dalších věcí, které nechci úplně sdílet veřejně se podepsaly na tom, že rok 2015 byl jedním z mých nejtěžších roků v oblasti soukromého života. 

Po dvou letech přišlo další stěhování a změny...

V pronajatém domě jsme fungovali asi rok. Pak se objevila příležitost koupě domu v Týnci nad Sázavou, kde opět byl dům rozdělený na dvě části a dokonce pro firmu bylo víc místa než v domě pronajatém. Tady přišla hodně vtipná fáze (dobře v té době jsme se moc nesmáli), kdy se nečekaně posunulo předání koupeného domu a tak se stalo, že nám k 31.8. končila nájemní smlouva a zároveň nový dům nám měl být předán až v polovině října. 

Bylo to další náročné období. Pronajali jsme si kontejner. Všechny svoje osobní věci a nábytek jsme na 1,5 měsíce stěhovali do kontejneru a zabalili si kufry s oblečením a pár hračkami a bydleli u mojí mámy. A co s firmou? Tu nebylo možné přestěhovat k mámě - nebyl na to prostor. Úplnou náhodou se nám podařilo sehnat malinkatý prostor - asi 38 m2 bez oken v Týnci. Ano celou firmu jsme museli natlačit do tak malého prostoru. Kolik bylo práce všechno, zabalit, převést, vybalit, zařídit a navíc s vidinou toho, že nás to za 1,5 měsíce čeká znovu, ani nemusím popisovat. :-D Ono se to nezdá, ale do každé bedny se vešlo poměrně dost šátků, ale každý šátek má cca kilo a všechny  bedny byly hodně těžké. Stěhovali jsme svépomocí zapůjčenou dodávkou a měli na to přesně víkend, aby v pondělí mohla firma zase fungovat. A do toho dvě malé děti :-) 

V polovině nebo koncem října (to si přesně nepamatuji) se nám podařil další náročný přesun do nového domu. Odsud se mi pracovalo dobře, protože můj domov i firma byly stále pro jednou střechou, ale dostatečně oddělené na to, abych měla na práci klid. Obrovskou výhodou toho, když máte vše u sebe bylo to, že jsem i v 11 večer měl možnost klientům přeměřit nebo nafotit šátek, ověřit, že zboží je opravdu skladem, atd. Na druhou stranu, byla jsem opět v práci skoro non-stop. 

A pak uběhly asi 2 měsíce a já začala daleko intenzivněji uvažovat o tom, že bych ráda e-shop rozšířila o barefoot boty. Začala jsem oslovovat dodavatele a zjistila, že někteří z nich mi boty neprodají pokud nebudu mít kamennou prodejnu. Byla to věc, kterou už nešlo mít doma pod jednou střechou, ale zároveň jsem cítila, že velké dojíždění do firmy není funkční. Nakonec se objevily prostory přímo v Týnci nad Sázavou. Během února roku 2017 jsme prostory rekonstruovali a začátkem března proběhlo další náročné stěhování a zařizování. 

První polovina roku 2017 byla plná velkých investic nejen filmy, ale i mých soukromých. Na založení BarefootManie.cz jsem použila skoro veškeré své úspory a nakonec se rozpadl i můj soukromý život. Asi po měsíci od otevření kamenné prodejny, ze které začínala fungovat BarefootMánie a pokračovala ve fungování ŠátkoMánie, jsem se z domu stěhovala i já. Srandovní bylo, že do stejného domu, kam se měsíc předtím stěhovala firma. :-)

Díky velkým investicím do rekonstrukce, vybavení kamenné prodejny a nového skladu a také díky tomu, že já díky soukromým problémům neměla na firmy moc času, přišel velký úbytek objednávek a byly měsíce, kdy na firemním účtu po zaplacení DPH nebo mezd zůstávalo třeba 10 tisíc. Bylo to také období, kdy jsem zvažovala s podnikáním skončit. Trvalo mi víc než rok a půl, dostat firmu zpátky do nějaké funkčního stavu a to zahrnovala i to, že jsem z velké části skoro na plný úvazek fungovala přímo na prodejně a balila balíky, abych ušetřila náklady. 

Z firmy jsem z prodejny odcházela až těsně před porodem Matea a místo mě nastoupily dvě ženy na částečný úvazek, které se opět střídají na prodejně a vyřizují objednávky :-) Já pracuji částečně z domova v době Mateového spánku a nebo po večerech (spíš nocích) a do firmy jezdím někdy na celý den, někdy na pár hodin, abych mohla řešit věci, které z domova nevyřeším :-)

Děkuji vám všem kteří u nás objednáváte nebo nás dál doporučujete, že mohu dělat, to co mě baví a žít svůj sen! :-)