Porodní příběh Zoe

Jak se narodila Zoe …

Je asi sedm ráno a já se sama od sebe probouzím. Je to dost nezvyklé, protože s Mateem vstávám pravidelně mezi devátou až desátou ranní. Chvíli ležím, nemohu spát. Cítím lehkou bolest v podbřišku, která se v pravidelných intervalech opakuje. Usměji se a říkám si, že to třeba přejde. Někde uvnitř, ovšem tuším, že spíš ne. Asi po půl hodině jdu na záchod a zjišťuji, že mi odešla hlenová zátka. Tak jo, z toho už se asi nevykroutím. :-D V půl osmé ráno stojím sama v tichém bytě před zrcadlem, prohlížím si bříško, hladím ho, mluvím k Zoe. Mluvím s ní o tom, jak se už brzy uvidíme, jak se těším na to, jak ji budu držet v náručí. Beru do ruku mobil a fotím si poslední “chvíle” s bříškem. Miluju ty fotky. Miluju tu radost v očích, to těšení se! Vracím se k Mateo do postele ho ještě pomazlit. Užít si ty poslední “okamžiky”, kdy ho mohu nerušeně objímat. Jen jeho! Přitulí se ke mě, vezme si prso a kojí se. S každým dalším kojením cítím stahy intenzivněji. Fotím si celou tu pohodu a to ticho. Sleduji, jak všichni kolem mě spí a já se připravuji na porod. Dokud ležím v posteli, tak stahy nabírají na intenzitě a interval se zkracuje. Dostanu trochu strach - že by to tentokrát mohlo být tak rychlé? Probouzím muže se slovy:”Lásko? Lásko?” On rozespale: “Nóó, co je?” Já:”No víš, já asi rodím…”. On:”Cože? Když mě se to vůbec dneska nehodí, já mám v dílně rozje***é to auto, co potřebuji dokončit”. Chvíli na něj koukám a pak jen sarkasticky říkám: “Bezva, tak si to jdi dodělat, já ten porod o pár dní odložím…”. 

Znovu vstávám z postele a volám porodní asistentce, abych jí připravila na to, že se už něco začíná dít. Domluvíme se, že jí mám informovat, jak se to vyvíjí. Celá tu situace je hodně vtipná, protože, když u mě byla den předtím na kontrole, tak jí říkám, že si myslím, že se Zoe už brzy narodí a navíc, že je úplněk. Veru se na mě dívá a říká, že by potřebovala spíš spát než být u porodu, takže víkend bude na porod lepší. :-D 

Každopádně, jak se začne probouzet celá smečka a je víc a víc světla, tak stahy ustávají, ubývají na intenzitě, protahuje se interval mezi nimi. Dochází mi to. Vždyť já přeci neumím rodit ve dne, vadí mi při porodu světlo, nemohu si zapálit svíčky, prostě to není ono. Na druhou stranu nekonečné čekání na porod samotný bývá také ubíjející.

Začnu připravovat všem snídani. Doma je muž, Natálka a Mateo. Volám ještě fotografce, aby věděla, že už jí kdykoliv mohu zavolat, že je správná doba, aby dorazila. Svůj poslední porod jsem chtěla mít uchovaný i na fotkách a ne jen v hlavě.  Slívám silný hovězí vývar a těším se na to, jak ho budu celý den popíjet. Pere se ve mě strach, jak to celé zvládnut a těšení se. Na jednu stranu si to chci užít, na druhou stranu, to chci mít za sebou a držet už Zoe v náručí. 

Kolem půl jedenácté, kdy mám pocit, že se porod skoro zastavil, sahám po bylinné napářce. Ach, jak já se na tu porodní těšila! Vyndávám bylinky s názvem “voňavý porod”, dávám vařit vodu, nechávám muže smontovat napařovací židličku. Vše připraveno a jdu si užit tu svojí porodní napářku obalená v peřinách, s Mateem v prostoru a Naty sedí vedle mě. Podíváme si spolu, hladí mě…Je mi tak krásně. 

Po napářce se stahy zase pomalu vrací. Asi v půl dvanácté píšu porodní asistence, že je zatím docela klid a stahy jsou po cca 20 minutách. Píše mi, že se večer určitě uvidíme. Trochu mě zase pohltí panika - cože večer? Néé, já nechci čekat do večera. :-D

Venku je nádherně. Svítí sluníčko. Jdu na zahradu, odkrývám Mateovi pískoviště. Hraje si. Vše plyne, tak nějak samo. Já se oblékám a tak trochu rezignovaně si sedám ven na sluníčko. Ach jo, to bude ještě na dlouho, proběhne mi hlavou. Na druhou stranu je mi na sluníčku moc dobře. Potom jdu uspat Matea, je unavený. Ležím s ním v posteli, odpočívám, snažím se spát. Mateo celou dobu spinká přisátý na prsu. Stahy se zesilují a začínají být opět intenzivní. Mateo místo klasické hodiny a půl spí asi tři hodiny a poslední půl hodina začíná být náročná. Potřebuji sI každý ten stah už maličko prodýchat. Přechází mě humor. Jsou asi čtyři odpoledne a já cítím zvláštní tlak a najednou teplo. Ta jo, právě mi praskla voda. Mám mokrou postel. Mateo se probouzí, já ho beru do náručí, vstávám. Mám na sobě totálně mokré legíny a jdu do obýváku oznámit muži, že mi praskla voda. On:”Ježiš, ty jsi nějaká mokrá a něco z tebe teče…” :-D Já: “Jasně, že ze mě něco teče, praskla mi voda a rodím, tak se zvedni a utři to ne?” :-D Slovo prosím v tu chvíli vůbec nejsem schopná použít. Po chvíli volám porodní asistence, které oznamuji, že mi praskla voda a domlouváme se, že odveze psy domů a vyrazí k nám. Alespoň já to tak pochopila. Zároveň jsem se domluvily, že je čas zavolat fotografce, aby vyrazila k nám.

        .   

Ok, už to není taková sranda. Stále, ale dokážu mluvit, dokážu si povídat. Směju se vtipům, mám chuť jíst datle, pít vývar…Se zapadajícím sluníčkem je mi tak dobře na těle, cítím jak přichází podvečerní klid. Užívám si poslední paprsky, zatím co stojím u topení vedle obřího lapače snů na ručníku, kam sem tam odkapává další plodová voda. Muž otevírá fotografce, maličko se naruší klid a atmosféra, ale cítím, že úplně zastavit se to už nedá. Povídáme si. Vlastně manžel povídá, já už jsem víc u sebe. 

Stahy se stupňují a já už je musím každý poctivě prodýchávat. Chodím po obýváku a při každém stahu se opřu rukama a hlavou o zeď. Po nějaké době už zeď nestačí a chodím se opírat a nebo zavěšovat o muže. Je to intenzivní. Těším se. Mám strach. Mateo si střídavě hraje, střídavě se chodí kojit, střídavě kouká na pohádku na telefonu. Naty je na telefonu a nebo si povídá, je v prostoru naprosto přirozeně. Obě děti vědí, že mohou kdykoliv odejít. Je domluveno, že pro ně může přijet kamarádka. Chtějí zůstat se mnou.

Pamatuji si, že se mě fotografka ptá, kdy asi tak dorazí porodní asistentka. Říkám jí, že jsme domluvené, že odveze psy domů a vyrazí. Na druhou stranu, už je to docela dlouho. S fotografkou se znají a tak jí píše, jak to vypadá. Špatně jsme se pochopily a ona čekala, až jí zavolám, že má vyrazit. Nevadí, s trochou strachu říkám, že jí má teda napsat ať vyrazí - HNED. “A co jí mám napsat, že se děje?” ptá se fotografka. “Napiš jí, že RODÍM!” říkám dost důrazně.

Stahy už jsou fakt intenzivní a velmi pravidelné. V tom zvoní mému muži telefon a on mi oznamuje, že jde před dům zákazníkovi předat to auto, které byl během dne dodělat. V tu chvíli ho proklínám a nenávidím! Naštěstí mám u sebe Natálku, o kterou se u stolu opírám při další a další vlně. Za chvíli se muž vrací a střídá ji. Mateo tancuje kolem nás, směje se, sahá mi na bříško, objímá mě. Sem tam si řekne o prso a kojí se.

Pak už přijíždí porodní asistentka a začíná pořádná jízda. S Veroniky přítomností se začnu okamžitě cítit 100% bezpečně. Vplula do prostoru, jak kdyby včera vůbec neodešla. Bylo to velmi silné. Piju vývar, Mateo si hraje s mužem. Chvíli si povídám, ale už ty stahy přechází ve velmi intenzívní vlny, které mě vedou jen a jen k sobě a Zoe. Nedokážu nic víc. Nedokážu vnímat věci okolo sobe. Jsem úplně ponořená. Nedokážu už stát. Potřebuji klečet, potřebuji mít možnost dát si víc nohy do sebe. Prosím muže, aby mi dal na sebe dvě matrace BunkrFun, které máme doma. Klekám si, opírám se a procházím si další a další vlnou. Mateovi to přijde jako bezva chvíle na to, vytáhnout lavice od Utukutu a dělat kraviny. Ruší mě to. Prosím Natálku, ať mu zapne pohádku na telefonu, prosím ji ať se o něj postará. Beze slova to udělá. Včetně toho, že pravidelně pouští ven a zase zpět domů kočku, která mě chodí kontrolovat. Sem tam asistuje i pes, který se chodí dívat, co se děje. Já o tom ani nevím, zjistila jsem to až z fotek. Vnímám jen sebe, muže, Matea, Naty. Je to intenzivní…

Začínám mít pocit, že to nezvládnu. Klečím, Veronika mi horkou vodu s bylinkami nahřívá hráz, přikládá mi teplé ruce během vln na spodní část zad. Vždy mi to přinese velkou úlevu. V celém obýváku cítím velký klid. Ticho před bouří. Mateo je u mě. Začíná mi celý porod připadat nekončený. Veronika mě celou dobu podporuje, říká mi, jak si vedu dobře. Navádí mě. Navrhne mi změnu polohy, když vidí, že současná poloha už mi nevyhovuje. Není mi v ní dobře, ale zároveň mám pocit, že se ní nedokážu dostat. Spolu s mužem rozkládají bunkr na ležato, podkládají mě peřinami, polštáři a mě je daleko lépe. Dokážu se víc uvolnit…

…ale ne dostatečně! Veronika mě navádí, jaké lepší zvuky dělat, abych sobě i Zoe pomohla. Hučím (si). Ta bolest je intenzivní, ale zároveň vím, že když už má pocit, že to nezvládnu, tak, že jsem blízko.Neskutečně mě to vnitřně uklidňuje. Veronika mi stále dokola opakuje, že musím miminko pustit, dovolit mu jít níž. A já mám strach! Nemám strach z porodu, ale mám strach z toho, že se u toho pokakám, tak jako se mi to stalo u porodu Matea. Veronika mi říká, že už je Zoe blízko. Oponuji a říkám, že necítím její hlavičku, ale že cítím tlak, jako když mám jít na záchod. Vysvětluje mi, že se musím uvolnit, že je jen ta stěna tak tenká, že tlak hlavičky ve mě vyvolává stejné pocity. Navíc dodává, že porodní asistentky mají hovínka rádi, protože vědí, že už je žena blízko…

Uklidňuji si, pouštím Zoe níž…Opravdu jí pouštím, uvolním se a najednou mi Veronika řekne, že už je vidět kousek hlavičky, ať si sáhnu. Bože! To je tak silný moment! Moment, kdy se poprvé dotýkám Zoe. Přichází další vlna, cítím posun hlavičky zase o kus dál. Cítím Zoe. Je to tak krásný! Přichází Mateo, jde se přitulit a vzít si prso, Kojí se. Zoe se rodí a Mateo se kojí a najednou je to tak přirozené! Vůbec mi to nevadí. Jsem s ním, ale zároveň jsem tak moc u sebe, tak moc se Zoe! 

Veronika mě absolutně klidným hlasem chválí, jak krásně to dělám. Tak moc to pomáhá! Dýchám. Mateovo kojení pomáhá v tom, že přichází další vlna. Veronika hlásí, že jsou vidět vlásky a že jsou krásné. Natálka se začne nadšeně ptát, zda jsou opravdu vidět vlásky. Veronika ji zve, ať se jde podívat. Nevnímám nic, jen sebe a Veroniky hlas, který mi klidně říká “jenom si dýchej”. Zoe “vylézá ven”, sama bez jakéhokoliv tlačení, ten proces probíhá tak přirozeně, tak sám. Dýchám, na radu Veroniky zpomaluji, aby Zoe nešla na svět příliš rychle a neporanila mě. Celou dobu mám ruku na její hlavičce. Jsme spolu! Cítím, jak prošla hlavičky. Přichází velká úleva. Cítím ji a pokračuje dál, už moc nezbývá a budeme spolu! S další vlnou vyjde i tělíčko a nohy. Veronika chytá Zoe a hned mi ji podává. Mateo se stále kojí. Zoe začíná plakat. Mateo se odpojuje od prsa a koukám na Zoe. Kouká na to, jak pláče a hned se zase připojí k prsu a stále se dívá. Chytám Zoe, pokládám si jí k sobě na hrudník. Jsem šťastná dokázala jsem to! Mateo ve chvíli, kdy se Zoe dotkla prsou začíná plakat. Hladím ho, říkám, že je vše v pořádku a nabízím jemu i Zoe prso. Mateo se začne kojit, uklidňuje se. Naty kouká na Zoe, ležím…Je mi tak moc dobře a všude kolem je tolik lásky!

Ležím, na mě je Zoe, vedle mě Naty i Mateo. Všichni spolu. Vím, že ještě budu muset porodit placentu, ale teď jsem užívám tu přítomnost. Během nějaké doby a na pár stahů porodním s pomocí Veroniky placentu a tím přichází další úleva. Sedám si, necháváme Zoe dotepat pupečník, placenta je stále s ní, jen leží vedlev misce. Sedím, kojím ji…Střídavě si lehám a kojím Zoe i Matea. Naty se mezitím svléká a připravuje se na první skin to skin mazlení s vytouženou sestřičkou. Oxytocin všude. Přestřiháváme pupečník a dáváme Zoe Natálce na bříško. Moc si to užívá a já mezitím mohu být s Mateem. Zoe na Natálce usíná a pak si jí bere ještě na pomazlení můj muž, její táta. Jsou to silné okamžiky.

Zoe se narodila kolem půl jedenácté večer. Asi po hodině a půl jí opatrně a láskyplně Veronika vyšetří, zkontroluje dech, atd. U všeho jsem a Zoe je tak klidná. Pak si ji beru zase k sobě, mazlím ji, kojím jsi. Mateo jí mazlí, objímá. V mezičase mi Veronika ještě připraví placentový koktejl, muž připraví ležení v obýváku, odklidí špinavé podložky a můžeme se jít všichni mazlit a spát.