Dneska v 0:49 v noci je to přesně rok, co mi doslova na do náruče vplul Mateo. Třetí porod byl pro mě nejintenzivnější a nejkrásnější. Všechno začalo, ale ještě o pár dní dříve – doslova J Byl pátek asi 5 ráno a mě probudil vlhký pocit. Upřímně prasklou vodu už jsem zažila u prvního porodu a bylo to jiné. U prvního porodu jsem ji rozhodně poznala, protože jsem v uvnitř cítila takové lupnutí a najednou pode mnou v posteli kaluž a postupně jí ze mě v dost velké množství hodně odtékalo. Tentokrát to bylo jiné. Plodová voda odtékala pomaličku, takže jsem si vůbec nebyla jistá. Fajn, jdu na záchod a uvidím :-D Do termínu mám přeci ještě týden a navíc dneska je poslední den, kdy mám být na prodejně ve firmě. Jo, jsem workoholik, takže jsem si odpočinek naplánovala až přesně týden před termínem, protože přeci vždycky rodím v termínu nebo chvíli po :-D Asi po půl hodině se budí manžel a vyděšeně se mě ptá, co se děje. Tak mu říkám – no asi mi odtéká plodová voda :-D A on s panikou v očích – takže rodíme? :-D No já nevím, asi jo :-D Myslet si, že u třetího porodu si budu na 100% jistá bylo fakt naivní :-D
Chvíli sedím na gauči, pak si dávám vložku a tak nějak se začínám dost těšit na to, že už bych třeba zítra mohla držet v náručí naše miminko. Píšu porodní asistence, že mi teda asi odtéká plodová voda. S nadějí, že mi pomůže to rozklíčovat. Dostanu radu odpočívat, hodně spát a čekat co se bude dít. No v sedm ráno už se fakt nudím a jsem tak nějak zvláštně nervózní. Mezitím píšu holkám do firmy, že teda asi rodím a fakt dneska nebudu moct být s nimi na prodejně :-D Holky narychlo vymýšlí, do mě zastoupí. Je to dost prekérní situace, takže mi to asi v 8 hodin nedá a vyrážím do firmy (potají holky nic neví, zakously by mě :-D) balit balíky. Podotýkám, že se cítím fakt dobře, stahy žádné. Pocit, že tam v tom holky nechávám by mi nedovolil nechat porod rozjet. Cítila jsem, že to musím udělat. Dorazím do firmy, připravím objednávky, manžel se mnou (také volá do práce, že teda dneska nedorazí, že prý rodí :-D) a pomáhá mi balit balíčky. Asi v půl deváté se odemykají dveře firmy a přichází kolegyně, dívá se manžela (mě vzadu nevidí) a říká: „Jako doufám, že tu není Monča, jestli jo tak jí zabiju!“ :D Manžel mě podrží: „Neboj není.“ Editka vešla dozadu a vidí mě :-D Zabít mě nechtěla, ale vyhnat domů rozhodně :-D Vysvětluji, že se cítím dobře, dobalím balíky a jedeme domů.
Pomalu se dokážu naladit na tu vlnu, že rodím. Nemám chuť jíst, odpočívám a pomalu začínají slabé a nepravidelné stahy. Asi v jednu hlásím porodní asistence, že voda stále odtéká a stahy nepravidelné. Doporučena horká vana a omezení sebevyšetřování a sexu (kvůli infekci). Vtipné bylo, že jediný termín, kdy moje PA (porodní asistentka) nemohla být o porodu byla sobota od 7 do 12-ti. Upřímně trochu mě to stresovalo, ale stále jsem si opakovala, že vše je, jak má být. Celý den odpočívám, střídavě spím, koukáme na filmy, pojídám vývar. Odpoledne ještě prosím kamarádku, aby mi přivezla mražené lesní ovoce. Při příjezdu jí manžel opraví auto a večer jede ještě pomoc s autem sousedce, které prasklo kolo. Vtipný! :-D Večer už začínám být z pomalého rozjezdu nervózní, prosím PA, zda dorazí jen zkontrolovat mě a ozvy miminka. Byla u nás asi hodinu/dvě od 23 hodin večer do půlnoci/jedné. Zkontrolovala ozvy, povídáme si, připravujeme se i na variantu, že u porodu nebude. Ptáme se na všechno možné a hlásím, že nikam rozhodně nejedu. Chvíli po půlnoci si jdu lehnout.
V noci mám kontrakce cca hodinu pravidelně po 10-ti minutách a pak třeba 1,5 hodiny nic. Tento stav se stále opakuje. Vstáváme asi v půl osmé (nedokážu už spát), stav stále stejný, jen informuji PA. Po obědě se nic moc nemění (Mateo asi čekal, až PA bude moct :-D). Odpoledne další kontrola od PA. Plodová voda stále pomaličku odtéká, ale je jí dost. Odezvy v pořádku. Kontrakce se 1-2 hodiny zdají pravidelné a pak zase nic. Celý den pojídám vývar na nic jiného nemám chuť. Měla jsem objednanou i kokosovou vodu, ale ta nestihla přijít – na objednání jsem měla jako vždy čas a počítala s porodem později :-D PA odjíždí a jsme domluvené, že se ozvu až se bude dít něco víc. Cítím, že ji u sebe nepotřebuji, že mi stačí být s mužem. Muž už trochu otrávený z dlouhého průběhu jde opravit dalším sousedům auto :-D
Asi hodinu po odjezdu PA se porod začíná rozbíhat, kontrakce konečně pravidelné, ale ze strachu, že se to zase uklidní nikomu nevolám, nikomu nepíšu :-D Volá mi jen máma a ptá se mě proč, neberu telefon a proč jsem ve vaně. Tak opatrně hlásím, že rodím, ale že jsem nechtěla nikomu psát, aby mi nepsali, jak to vypadá :-D Moje máma má šestý smysl a vždycky mi zavolá, když se něco děje :-D Jak to dělá? Netuším :-D V kontaktu jsem jen s holkami z firmy (moje druhá rodina), posílám fotky, informuji a tak. Skoro to vypadá, že rodí se mnou. Nespí, hypnotizují telefon (jooo to bylo mooc hezký – dííky holky).
Asi v šest večer řešíme s mužem, že zavoláme PA, že má vyrazit. Vždy si, ale řekneme, že počkáme ještě chvíli, aby nejela zbytečně :-D Asi v 20:30 voláme, ale PA nebere telefon :-D Oba dostaneme záchvat smíchu. Zkouším znova asi po 15 minutách a takhle asi ještě hodinu, která nám v tu chvíli přijde nekonečná :-D Dovolám se, hlásím stav a na druhé straně slyším: „Moniko a co to pro mě znamená? Chcete, abych už přijela?“. V duchu se té větě fakt směju, zenový klid mojí PA miluji a dodnes na něj s velkou láskou vzpomínám, říkám, že ano, ale v hlavně mi zní „SAKRA JASNĚ, ŽE JOOO!“ :-D Ubyde ještě další 1,5 hodina a PA dorazí k nám. Pocítím svým způsobem velkou úlevu.
Po jejím příjezdu zkontroluje ozvy miminka, stále vše v naprostém pořádku. Porod začíná nabírat na obrátkách. Nevím, po jaké době mám vlny a vlastně je mi to docela jedno. PA sedí na židli, manžel vaří čaj, vypráví příběhy (to můj manžel dělá vždy a všude :-D). Sem tam se napiju. Vlny jsou stále intenzivnější a už se nedají jen tak v chůzi prodýchat. Při každé vlně se zavěšuji o manželův krk, dýchám, odevzdávám se…Není to bolest, ale velmi silný a intenzivní pocit, kterému jsem se rozhodla ze 100% odevzdat.
Po nějaké době si začnu připadat dost unavená a začínám pociťovat i bolest. Jsem trochu zaskočená, druhý porod přeci skoro vůbec nebolel. Proč tenhle bolí? Sakra, na to nejsem připravená. Tak jo, to zvládnu. Musím, není cesty zpět. Začínám být unavená, ale jako hrdinka, to přeci nikomu neřeknu. Utíkám se schovat do vany, aby moji slabou chvíli nikdo neviděl. Je mi zima, podlamují se mi nohy. Sedím ve vaně, pouštím si na břicho horkou vodu. Je mi lépe, výrazně lépe, ale na vlny jsem sama. Samota, ale mi, ale vyhovuje nikdo mě nevidí slabou (opravdu to bylo asi 30 minut, kdy jsem měla strach a skoro přestávala věřit sama sobě a tomu, že to zvládnu). Voda, soustředím se na zvuk vody, na teplo, prodýchávám vlny. Cítím se výrazně lépe, mohla bych tu být nekonečně dlouho. Dochází teplá voda (máme bojler). Bezva, tak jo, co teďka, další vlna – pocity – uff, sakra, to nedám. Suším se, přicházím zpět do obýváku. PA se mě ptá, proč nejsem ve vaně, když je mi tam lépe. Vysvětluji, že už nemám teplou vodu :-D (zpětně hodně vtipný :-D)
Další vlna, hodně vysilující. Zima se stupňuje, nohy nemají sílu. Vyndávám melasu a dávám si asi tři lžičky. Sakra, to je tak hnusný, no to je jedno, hlavně ať mi to pomůže. Po asi 10 minutách je mi výrazně lépe. Nevím, jestli pomohla melasa a nebo hlava. Jdu na gauč, ležím na boku, vlny jsou stále intenzivnější, ale cítím se lépe. PA kontroluje ozvy, převléká se do bílého. Hmm, jasně nenápadný náznak, že už jsme asi blízko. Dodá mi to hodně sil. Ptám se jí, jak tomu pomoc, že už to je pro mě náročné. Říká vertikální poloha. Vím to, ale já si potřebovala lehnout, alespoň na chvíli. Beru si molitanovou podložku pod kolena a klekám si ke gauči. Vlny jsou ještě intenzivnější. Hýbu se v bocích, je mi neskutečné vedro, stéká mi pot po hlavě, mám potem mokré vlasy. To vedro je nesnesitelné. Manžel stojí za mnou, držím mě. Mručím jako lvice (popis mého muže). Vnitřně řeším, že nejsem na 100% uvolněná. Bojím se, že budu rušit sousedy.
Přichází další vlna, další a další a najednou je mi úplně jedno jaké dělám zvuky…Vydávání zvuků mi pomáhá stejně jako pohyby pánví. PA mi říká ať si zkusím prsty nahmatat hlavičku. Ano cítím ji, ale cítím ji výš než bych čekala. Ubíhá nějaký čas. Znovu kontroluji, kde je hlavička, přijde mi, že stejně vysoko. PA říká, že je určitě níž. Domluvíme se, že si sáhne ona. Ve chvíli, kdy sáhne přijde další velmi intenzivní vlna a cítím, jak se Mateo výrazně posunul. Něco jako, kdyby ho „odhákla“. Celý konec těhotenství vyloženě nenaléhal dolů, ale byl lehce posunutý na levou stranu. Cítím intenzivní tlak. Zpomaluji, dýchám rychle, jako pes v horku, abych celý proces zpomalila. Sahám si dolů a cítím, jak se vše roztahuje. Chci, aby to bylo co nejpomalejší – nechci žádné poranění. Další vlnu opět rychlým dýcháním brzdím. Při třetí vlně již cítím, že je to dost a zatlačím. A najednou je Mateo celý venku – na jedno zatlačení a ne ninak intenzivní. Všichni jsme v šoku. Bolest a intenzita odeznívá. Manžel chytil do náruční našeho syna a podává mi ho. Jsem dojatá. Dívám se na to maličkaté miminko, držím ho. Přesouvám se do pololehu na gauč. Je mi nádherně. Nemůžu se vynadívat. Mám Matea na břichu, přikládám ho k prsu. Saje. Je celý od mázku, mžourá na mě maličkatýma očima. Svět se zastavil. Čas neexistuje. Cítím se plná lásky, mazlíme se. Pak až se ptám zda máme holku nebo kluka.
Pomalu přichází stahy – placenta chce ven. Dotepává pupečník. Tepal skoro 1,5 hodiny (neuvěřitelné). Manžel ho s respektem přestřihává. Placenta se uvolňuje. PA mě vybízí ať si kleknu, namotám si šnůru kolem prstu a pomalu zatáhnu a ucítím, zda jde nebo nejde. Jsem v šoku! Já? Tak jo, jdu na to. Pomalu tahám, cítím, že to jde, věřím sobě, svým pocitům, svému tělu. Intenzivní nepopsatelný pocit. A po chvíli je venku. PA zkontroluje, že je celá a v pořádku. Placentu odnáší, část odkrojí. Mixuje ji s lesním ovoce a donese mi koktejl, který s láskou, ale i zaťatými zuby vypiju. Ze zbytku placeny udělá do další kontroly placentové kapsle, které mlsám celé šestinedělí. Ubíhá nějaká čas (nevnímám ho). PA vyplní papíry pro matriku. Ptá se na jméno. Váhám, ale nakonec řeknu Mateo. Mateo zvážím na mém těle prohlédneme. Mateo začíná usínat. Loučím se, PA odjíždí. Matea neoblékám, nedávám mu plínku. Necítím, že chci – najednou mi přijde tak divné mu cokoliv dát. Manžel pod nás ručník a uleháme do ložnice. Jsem vděčná a šťastná!
