Po sdílení našeho ohlédnutí za rokem 2020 mi přišlo poměrně dost zpráv, jak nejstarší přijímal nejmladšího, kde byl problém a jak jsme to řešili. Tenkrát jsem to nesdílela, protože to nebylo úplně příjemné období. Upřímně mi v tom stavu bylo hrozně. Nyní jsem se rozhodla to sdílet, protože dost možná nejsem jediná, kdo to řešila třeba to někoho uklidní. :-)

 Všichni jsme se na příchod nového člena do rodiny moc těšili. Do poslední chvíle jsem měla pocit, že i Miška. Hodně se na miminko ptal, často mi sahal na bříško, sledoval, jak se v něm Mateo hýbe a tak. Nikdy by mě nenapadlo, že porodem se to otočí o 360 stupnů. Děti u narození Matea nebyli. Narodil se zrovna v době, kdy trávili čas u tatínka a v době, kdy mi praskla plodová voda, tak se zrovna chystali za babičkou na Moravu. Naty si u porodu moc přála být, ale tou dobou ještě neměla telefon a tatínek jí neřekl, že už rodím. Důvod neznám a už jsem se tím dávno přestala zabývat. Byla to jeho volba.

 Poprvé jsem pocítila strach, když hned ráno po Mateově narození dětem přes video-hovor volala, abych jim ukázala narozeného brášku. Nenechali jsme si říct pohlaví, takže i to, že je to bráška bylo překvapení. Naty byla nadšená. Miška si vzal telefon a když jsem mu začala ukazovat brášku tak dělal, jak kdyby ho neviděl. Odcházel do telefonu a nosil mi postupně ukazovat různé hračky. Bylo mi úzko, ale naivně jsem to svedla na video hovor a dál se tím nezabývala.

 Další den můj muž vyzvedl děti ze školy a školky hned po obědě. Naty se nemohla dočkat, hned šla Matea chovat, pusinkovat, atd. Bylo to krásné. Miška mě jen pozdravil a Matea úplně přehlížel. Choval se jako, kdyby tam nebyl. Ufff. Tak jo, třeba to za pár dní přejde. Nepřešlo a dokonce se to stupňovalo. Hodně mi utkvěla v paměti situace, kdy jsem měla Matea u sebe v náručí. Miška se na mě díval a začal se mě ptát, kde je Mateo. Tak se ho ptám, zda ho nevidí. Odpověď zněla jasné a důrazně: „Ne, to bych se tě neptal!“. V klidu říkám, že ho mám v náručí. Také se minimálně první měsíc na Matea vůbec nedíval v situacích, kdy by ho u toho mohl někdo vidět. Když už se stalo, že jsem se na něj podívala, když on se na Matea koukal, okamžitě uhnul pohledem. Odmítal si vedle něj lehnout na gauč nebo do postele. Toleroval ho pouze v šátku. Když jsme mu všichni dávali pusu na dobrou noc, tak Míša jen ohrnul nos a řekl, že v žádném případě. (na této fotce je vidět, jak usnul při sledování filmu a je od Matea co nejdál)

 

Snažila jsem se Miškou mluvit, ale odmítal to – okamžitě odvedl diskuzi někam jinam. Zkoušela jsem také s ním trávit, co nejvíc času, hrát si s ním, ptát se ho, co by potřeboval, ale ani to nepomáhalo. Stále stejný stav. Nebyl na Matea ošklivý, jen ho prostě ignoroval a záměně přehlížel. Zpětně vidím, že to byl jeho způsob vyrovnání se s velkou změnou. Trochu si i myslím, že to pro něj mohlo být těžké i proto, že Mateovo narození mohl vnímat jako další ztrátu naděje v to, že se ještě někdy vrátím k jeho tatínkovi. Velmi podobně tenkrát reagoval na svatbu.

 

Opravdový důvod jsem nikdy nezjistila. Všechno jsou jen MOJE domněnky. Ani dneska o tom Miška nechce mluvit. Velmi jsem si pak vážila chvílí, kterých jsme se obávala nejvíc. Byly to situace, kdy se Mateo začal plazil a pohybovat se po bytě. Bořil Miškovi všechny stavby z dřevěných kostek. Měla jsem dopředu panickou hrůzu z jeho reakce! Když se to poprvé stalo, úplně se mi svíral žaludek (Miška je na tohle hodně citlivý). Bála jsem se zbytečně.  Překvapivě tohle mu vůbec nevadilo, naopak Matea zapojil do hry, stavěl mu bunkry a hrál si na to, že Mateo je velký zombík, který útočí. Úplně stejně si to obhajoval i před kamarády, což bylo snad ještě hezčí. 

Pomohl nám jen čas, láska a trpělivost…Dneska si spolu kluci hrají a tráví spolu čas moc rádi. A já si nejvíc užívám ty momenty, kdy blbnou a navzájem se rozesmívají!