Tohle je něco, co už mám sepsané, nebo možná spíš rozepsané delší dobu. Je to můj (náš) zážitek, který bych ráda sdílená, možná tím i někoho inspirovala. Na konci je i jedno moje přání.
V lednu minulého roku se mi naskytla příležitost – nádherná příležitost, stát se s druhou firmou BarefootMánie.cz partnerem divadelního představení Čtyři dohody od Jaroslava Duška. Celá akce byla na podporu založení komunitního centra a čajovny v Benešově. Díky tomu jsem měla i možnost koupit si lístky. Měla jsem velkou radost, protože do té doby jsem Čtyři dohody viděla jenom na Youtube nebo je slyšela jako audio. Jaroslava Duška sleduji delší dobu i v pořadech Duše K, atd. Lístky na nic z toho se mi nikdy nepodařilo ulovit.
Divadelní představení mělo být koncem března. Mateovi koncem března měli být 4 měsíce. Večery moc nespal – býval vzhůru třeba i do jedenácti večer – což mu mimochodem vydrželo do dneška :-D Na druhou stranu jsem věděla, že v nosítku nebo šátku mi vydrží v klidu i několik hodin. Rozhodli jsme se pro odvážný krok, že do divadla půjdeme s ním. Bohužel příchod koronaviru a vládní opatření nám představení zrušil jen pár dní před jeho samotným začátkem. Moc nás to mrzelo, ale asi to tak mělo být. Co byl horší, že se představení posunulo až na podzim, konkrétně na září. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, tak mi vycházelo, že Mateovi tou dobou bude 10 měsíců a bude to asi pěkný adrenalin. Nakonec jsem tu myšlenku opustila a nechala vše plynout.
Začátkem září jsem už věděla, že Mateo je pěkný divoch, že leze (a taky vyleze) úplně všude. Šance, že by usnul v sedm večer, před začátkem představení byla také nulová :-D Upřímně jsem z toho byla dost nervózní. O to víc, že jsem tak moc chtěla být za tu hrdinku, která přeci v pohodě zvládne jít do divadla i s malým dítětem a ještě to dá levou zadní.
Přišel den „D“ a já byla stále víc nervózní. Ráno (i během dne) jsem si několikrát musela opakovat, že nebudu řešit žádný plán, rozhodně nebudu řešit, kdy Mateo usne a nechám věci plynout. Ono to nějak dopadne. Kulturní centrum v Benešově znám, maximálně já nebo manžel půjdeme s Mateem na chodbu a nebo o patro níž si s ním hrát. Na akci jsme vyrazili o více než hodinu dopředu, aby bylo všechno v klidu. Navíc holky tam měli připravené krásné občerství a podávali čaj. Hrála hudba, my seděli na polštářích na zemi, chvílema posrkávali čaj a chvílema se ho snažili schovat před Mateem. Každý, kdo má dítě si asi umí představit, jak super jsou nízké čajové stolečky a lezoucí dítě, které nutně potřebuje všechno zkoumat :-D Všude vládla neuvěřitelná pohoda a i já se uklidnila. Tak nějak mě uklidňovalo vědomí, že přeci Jaroslav Dušek má děti moc rád a když jsem ho potkala na chodbě, tak Matea zdravil a usmíval se na něj.
Představení začínalo asi o půl hodiny později s krásným proslovem a v krásné atmosféře. Původně jsem myslela, že s Mateem zvládnu, alespoň chvíli sedět, ale to bylo nereálné. Naštěstí jsem měla lístky v předu a hned na kraji, takže jsem si stoupla bokem, Matea dala do nosítka a popocházela jsem, pohupovala se a u toho kojila.
Zhasla světla, Mateo chvilku vypadal, že začne plakat a jeho hlas se roznesl sálem. Já neskutečně znervózněla. Sevřel se mi žaludek. Dostala jsem strach, jestli to zvládneme. Začala jsem si opakovat „Hlavně musíš být v klidu, když budeš v klidu ty, bude v klidu i Mateo.“ Snad ze všeho nejvíc mě znervózňovalo, jak bude reagovat okolí. V sále jsem měla i mámu, která se na celý můj nápad tvářila dost skepticky :-D Upřímně její oblíbená věta (moje méně) „Já ti to říkala…“ bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet :-D
Prso, pohupování, hudba a Duškův hlas zafungoval a k mému velkému překvapení Mateo usnul. Prospal první jeden a půl dohody. Další dohodu ještě zvládl vzhůru, ale v nosítku. Čtvrtou dohodu, už nechtěl být v nosítku, takže jsem ho měla v náručí. Po chvíli se mu nelíbilo ani v náručí. Bokem vedle nás byl volny box asi se čtyřma židlemi. Sedla jsem si tam a Mateo stál vedle mě, sem tam někam popolezl, ale jinak většinu času fascinovaně koukal. Mě se hodně ulevilo. Přišlo mi, že ve chvíli, kdy jsem přestal být nervózní já, přestal být i on.
Celému krásnému zážitku a splněnému snu vidět tohle představení na živo dal ještě na konci korunu Jaroslav Dušek. Když končil představení tak se přímo Mateovi uklonil a nazval ho malým Brahmou.
A to moje přání? MOC bych si přála, aby naše společnost dokázala brát děti jako naší neoddělitelnou součást. Přála bych si, aby bylo v naší společnosti vnímáno, že je naprosto v pořádku, že jsou děti (nejen naše) stále s námi! Nejen po této zkušenosti věřím, že to jde! Věřím, že největším blok se skrývá v našich hlavách.
